Přemýšleli jste někdy, jaké to je stát nad sjezdovkou, která vám nedovolí si to rozmyslet? Místa, kde se lyžování mění v něco mezi sportem a horolezectvím, jsou roztroušená po celém světě a každé z nich má svou pověst, svůj rituál a svou sbírku historek.
Společné mají dvě věci. Za prvé: ze sedačky nebo z fotky vypadají skoro vždycky přívětivěji, než jsou. Pod vrstvou čerstvého sněhu se i padesátistupňový svah tváří jako měkký kopec. Za druhé: u většiny z nich je nejtěžší úplný začátek. Kdo přežije prvních pár oblouků, obvykle zjistí, že zbytek je sice náročný, ale zvládnutelný.
Následující pětka není žebříček podle sklonu. Je to pět různých způsobů, jak si hora dokáže vynutit respekt.
Nejděsivější sjezdovky světa
1. FRANCIE: Vallée Blanche, Chamonix
Začněme tím, co technicky vůbec není sjezdovka. Vallée Blanche nad Chamonix je ledovcová trasa, která z vrcholové stanice Aiguille du Midi ve výšce 3 842 metrů klesá podle varianty a zasněžení 20 až 23 kilometrů a nabere při tom kolem 2 800 výškových metrů.
Paradox Vallée Blanche spočívá v tom, že samotné lyžování na klasické variantě většinou nepřesáhne obtížnost dobré červené. Nebezpečí není ve sklonu, ale v tom, po čem jedete: trhliny, seraky, lavinové svahy a sněhové mosty, které vypadají pevně a nejsou. Den začíná sestupem po úzkém hřebeni s lyžemi na rameni, jištěný lanem, a to je pro spoustu lidí ta nejnepříjemnější část celého dne.
Varianty se jmenují Vallée Blanche classique, Vrai Vallée, Petit Envers du Plan a Grand Envers du Plan. Čím dál od klasiky, tím víc trhlin a tím méně prostoru na chybu. Horský vůdce tu není luxus ani formalita, je to podmínka. Nejlepší podmínky bývají v únoru a březnu, sezona podle zasněžení a stavu ledovce vydrží někdy až do začátku května.
Praktická poznámka: zpátky do Chamonix se v pozdní sezoně často nedolyžuje. Z konce Mer de Glace se jede lanovkou nahoru na Montenvers a pak zubačkou dolů. Jízdenka není součástí lístku na Aiguille du Midi. Aktuální stav sněhu sledujte ve sněhovém zpravodajství pro Francii.
2. USA: Corbet’s Couloir, Jackson Hole (Wyoming)
Nejslavnější žlab Severní Ameriky nese jméno po horském vůdci a lyžařském instruktorovi Barrym Corbetovi, který ho v šedesátých letech uviděl a prohlásil, že to jednou někdo sjede. V roce 1967 to udělal devatenáctiletý člen horské služby Lonnie Ball.
Celý mýtus stojí na prvních dvou vteřinách. Do žlabu se vstupuje skokem z převěje, volný pád měří podle zasněžení a podle toho, kde se odrazíte, zhruba tři až šest metrů. Pod tím čeká svah o sklonu kolem padesáti stupňů sevřený skalními stěnami, kde musíte okamžitě po doskoku udělat ostrou zatáčku, abyste do jedné z nich nenarazili. Co následuje potom, je podle místních v podstatě běžná expertní jízda.
Corbet’s leží v Jackson Hole přímo na očích kabinové lanovky na Rendezvous Peak, což je další část té zkušenosti: sjíždíte ho před publikem. Většina prvoúčastníků navíc nevstupuje přímo z převěje, ale po takzvané kozí stezce na levé straně.
Praktická poznámka: vstup vypadá každý den jinak. Tvrdý, ledový a odhalený skalnatý začátek je úplně jiná disciplína než měkká převěj po sněžení. Pokud plánujete lyžování v téhle části USA, projděte si i ostatní střediska ve Wyomingu.
3. ŠVÝCARSKO: Mur Suisse (Pas de Chavanette), Champéry
Švýcarská stěna je jediná trať v téhle pětce, na kterou se dostanete s běžným skipasem a bez průvodce. Právě to z ní dělá nejčastěji podceňovanou.
Leží přesně na francouzsko-švýcarské hranici v oblasti Portes du Soleil, startuje ve výšce 2 151 metrů a na jednom kilometru klesne o 331 metrů směrem dolů k Les Crosets. Ve švýcarské klasifikaci má oranžovou barvu, tedy stupeň nad černou, pro tratě, které se do běžné stupnice nevejdou. Horní pasáž má sklon kolem čtyřiceti stupňů, je úzká a sevřená a nevede z ní žádná mírnější objížďka. Kvůli strmosti ji nelze upravovat rolbou, takže je celá rozbitá do boulí, které po vydatném sněžení dorůstají až dvou metrů.
Nastoupit na ni můžete ze tří stran: z Champéry a Les Crosets na švýcarské straně, nebo sedačkou z francouzského Avoriazu. Než od lanovky dotraverzujete na start, minete ceduli, která vás varuje, že jde o trať pro experty. Berte ji vážně — v průvodcích se k téhle sjezdovce standardně doporučuje helma a páteřák.
Praktická poznámka: jeďte brzy ráno. Odpoledne se rozbité boule mění v ledovou plochu a sedačka nad tratí vám zaručí publikum na každý pád. Přehled dalších možností najdete mezi švýcarskými skiareály.
4. RAKOUSKO: Valluga, St. Anton am Arlberg
Nejznámější freeridová linie St. Antonu má systém přístupu, který nikde jinde v Alpách nenajdete. Do malé kabinky lanovky Valluga II, která vyveze na 2 811 metrů, smíte s lyžemi nebo snowboardem jen tehdy, pokud vás doprovází registrovaný horský nebo lyžařský vůdce. Ten za skupinu podepisuje odpovědnost a odjezd zapisuje do knihy horské služby. Bez vůdce se nahoru dostanete, ale jen jako turista na vyhlídkovou plošinu, lyže zůstávají dole.
Z vrcholu vedou dvě hlavní varianty. Valluga Nord je klasika: zhruba 4,5 kilometru a kolem 870 výškových metrů skalnatým a velmi strmým terénem. Valluga West je delší a odlehlejší, přístupná buď traverzem ze sedla, nebo sestupem po exponovaném hřebeni do takzvaného Bridge Couloiru, který je v horní části široký sotva dva metry.
Společné mají to, že sjezd nezačíná jízdou. Začíná chůzí po zledovatělém hřebeni s lyžemi v ruce, přes dřevěný můstek a následným sestupem žlabem posetým skalami.
Praktická poznámka: když vítr nebo viditelnost Valluga II zavřou, Valluga I zůstává v provozu a otevírá obrovské freeridové pole bez nutnosti vůdce.
5. KANADA: Delirium Dive, Banff Sunshine Village (Alberta)
Delirium Dive je oficiální freeridová zóna střediska Banff Sunshine pod vrcholem Lookout Mountain. Má přes 600 akrů terénu, průměrný sklon kolem čtyřiceti stupňů a žlaby s převýšením až zhruba 760 metrů.
Vstupní branka u horní stanice sedačky Great Divide Express je skutečná branka s kontrolou. Dovnitř se dostane jen ten, kdo má zapnutou lavinovou vysílačku na frekvenci 457 kHz, v batohu sondu a lopatu, odpovídající znalosti lavinové problematiky a s sebou parťáka, který splňuje úplně totéž. Středisko v zóně provádí lavinovou prevenci, ale zároveň jasně říká, že ve strmém terénu riziko přetrvává a návštěvník ho bere na sebe. Pravidlo není naschvál ani filtr na turisty, je to minimum potřebné k tomu, aby vás někdo mohl vyhrabat.
Samotný vstup se dělá buď skokem ze skalního pásu na vrcholu, nebo sestupem po strmém kovovém schodišti s lyžemi v ruce. Za ním se terén rozevře do široké mísy a žlabů.
Praktická poznámka: jestli zóna vůbec bude otevřená, rozhoduje sněhová situace den ode dne. Středisko stav Delirium Dive hlásí průběžně, ověřte si ho ráno. Pokud plánujete delší cestu, podívejte se i na další kanadská střediska.
Závěrem: všech pět tratí spojuje jedna věc, která se v článcích tohohle typu obvykle neříká. Ani jedna z nich nevyžaduje hlavně odvahu. Vyžaduje techniku, kterou máte zažitou natolik, že funguje i ve chvíli, kdy vám tuhnou nohy. Dobrý trénink na ně proto nezačíná na nich, ale na strmých černých a v hlubokém sněhu doma.
