Laviny a jejich pohyb samozřejmě neodmyslitelně k horám patří. Jsou impozantní, hrozivé, nebezpečné a někdy bohužel i smrtelné. Dobře se na ně kouká na videu nebo z bezpečné vzdálenosti a naskakuje nám při tom husí kůže. Všichni návštěvníci hor se mohou dříve nebo později do lavinového nebezpečí dostat, byť jsou přesvědčeni o opaku. A právě proto přinášíme ve spolupráci s Horskou službou přehled třinácti osudových omylů o lavinách. Také podléháte některému nebo více z nich? 

 

1. Laviny se uvolňují někde vysoko nahoře samy od sebe a nás zasypou, protože jsme se naneštěstí v místě sesuvu zdržovali! (podobně jako při pádu kamení)

Stane se to jen velmi zřídka, že člověk, pohybující se ve volném terénu, je zasažen samovolnou (spontánní) lavinou. Takové laviny se uvolňují sice už za značného, ale hlavně a především za vysokého a velmi vysokého stupně lavinového nebezpečí – tedy za stupně 3, ale především při stupních 4 a 5. To znamená, že takovým lavinám je možné se vyhnout. Za takových podmínek prostě zůstaňte doma! Ve většině případů (95 %) jsou však lavinové sesuvy nikoli samovolné, nýbrž vyprovokované člověkem. V tomto případě je „úspěšnost trefy“ samozřejmě nepoměrně vyšší!


2. Za velkého mrazu žádné laviny nepadají!

Deskové laviny z čerstvého prachového či větrem utemovaného sněhu mohou být uvolněny i za nejnižších teplot! Velký mráz je příčinou tvorby tzv. plovoucích forem sněhových krystalů. Mráz takto konzervuje lavinové nebezpečí na dlouhou dobu, protože napětí ve sněhové vrstvě nemůže být odbouráno. Desky, které jsou od sebe odděleny takto nesoudržnou (nepružnou) vrstvou, si nemohou navzájem plynule předávat vzniklé napětí. A tak to jedna z nich nevydrží… (70 % všech lavin padá na severu!) V takovém případě může lavinové nebezpečí snížit jen pomalé oteplení, které tak svým působením může snížit napětí jednotlivých sněhových vrstev.

Měkké, suché desky (nejčastější forma „lyžařské“ laviny) mohou být uvolněny i při nejnižších teplotách!


3. Při tenké sněhové pokrývce to není nebezpečné!

Tenhle omyl má své kořeny zřejmě v nerozlišování nového a starého sněhu. Nový sníh prakticky vždy představuje lavinové nebezpečí. (Ovšem masivní sněhové srážky stabilizují svým způsobem sněhovou vrstvu svou velkou tíhou – tlustá vrstva starého sněhu je zpravidla stabilnější než tenká.) Je známo, že za chladných zim chudých na sníh padá více lavin než za mírných zim hojných na sníh. Tenká sněhová vrstva s vyčnívající trávou či kameny dává falešný pocit jistoty. Samozřejmě nejsou všechny svahy se slabou sněhovou vrstvou nebezpečné, nicméně malá tloušťka sněhu nic nevypovídá o stabilitě svahu.

 

4. Les chrání před lavinami, pod pásmem lesa nehrozí žádné nebezpečí!

Hustý les může ochránit osady či budovy před velkými lavinami, ale ne lyžaře před prachovými či měkkými deskovými lavinami. Les poskytuje podobný pocit bezpečí jako tenká sněhová vrstva. Ochranná funkce lesa spočívá hlavně v tom, že část sněhu zůstane v korunách stromů a za oteplení odpadává k zemi. Mimo jiné jímání tepla u stromů je vyšší než u sněhu (všimli jste si výrazného rozdílu v kvalitě sněhu v ten samý okamžik v lese a mimo něj?) Odtrhy lavin jsou v takovém terénu velmi řídké a nedosahují velkých rozměrů. Přesto jsou tyto laviny už pro lyžaře nebezpečné. Bezpečný je pouze hustý smrkový les s větvemi až dolů. Jakmile je les řidší a dá se projet na lyžích, je po ochraně! Stačí jenom jednou vidět, jak se lavina prašanu bez potíží valí lesem. Mimochodem, keře a malé stromky ke vzniku lavin spíše přispívají!


5. Stopy po lyžařích a po zvířatech jsou bezpečné!

I toto tvrzení je pochybné. Nebezpečný svah se nemusí utrhnout hned s prvním lyžařem (jsou známy případy, kdy lavinu způsobil až desátý lyžař). Často také není jasné, za jakých podmínek byla stopa vyjeta. Zejména na jaře můžou být svahy dopoledne perfektně sjízdné a za pár hodin kvůli oteplení životu nebezpečné. Jednotlivé stopy nezaručují stabilitu svahu! Něco jiného je spousta stop po celém svahu, kde není vidět žádné nedotčené místo. Časté a pravidelné sjezdy jednotlivých svahů stabilizují sněhovou vrstvu. Ale už kousek mimo vyježděný úsek může číhat nebezpečí!

Ještě nespolehlivější jsou stopy zvířat. Nehledě na to, že jejich stopy nedokážeme na lyžích přesně kopírovat – kamzíci váží zhruba polovinu váhy člověka a zatěžují svah úplně jinak než člověk na lyžích.

 

6. Nerovnosti terénu stabilizují sněhovou vrstvu!

Toto může platit maximálně pro sníh padající na holý povrch, pak se uplatňují nerovnosti, jako malé stupně apod. Typická lyžařská či horolezecká lavina je ovšem lavina z horních vrstev sněhu, jenž klouže po vrstvách ležících pod ní. Dokonce skalní bloky vyčnívající ze sněhu nebrání tvoření lavin, právě naopak. Ty naopak mohou rozdělit svah na menší úseky, které už můžeme uvolnit mnohem snáze díky našemu působení! Jen a pouze některé skalní útvary nás mohou chránit, to jsou především takové, které tvoří jakýsi mantinel, ochranný val. Tvrdit, že skály (a to jakkoliv veliké) stabilizují sněhovou pokrývku, je hrubá chyba!

 

7. Na tomhle malém svahu se nemůže přece tolik stát!

Objem a váha sněhu jsou většinou velmi podceňovány. Taková lavina váží 20 až 40 tun! Myslím, že není třeba dalšího komentáře.

 

8. Za dva tři dny si nový sníh sedne a svahy jsou stabilnější!

Vrstva nového sněhu se může natolik usadit, že už nepadají spontánní laviny. Ovšem pokud nedojde k dobrému propojení nového sněhu se starým podložním, trvá nadále nebezpečí deskových lavin!

 

9. Deskové laviny jsou „tvrdé“ a svah zní při průstupu dutě!

Tento omyl pochází z nepřesného názvu „desková lavina“, který svádí k představě čehosi vždy tvrdého. Avšak „měkké“ deskové laviny prachového sněhu jsou zejména pro lyžaře jako nastražené pasti. Je ovšem třeba rozlišovat krupicový nebo sypající se prachový sníh a sníh nafoukaný a upěchovaný do desek. Zatímco v sypkém prašanu dochází pouze k neškodným sesuvům, větrem upěchovaný prašan může způsobit obávané deskové odtrhy už při minimálním zatížení. O typu sněhu se můžeme přesvědčit vyseknutím bloku – upěchovaný sníh se na lopatě při lehkém potřesení nerozpadne.


10. Je-li slyšet za průstupu svahem „vuumm“, znamená to, že sníh si sedá a svah je stabilní!

Často je možné se v zimě při jízdě nebo při chůzi strmým zasněženým svahem setkat s podivným „praskáním“ a se zvuky typu temného dunění. Příroda nás nemůže lépe varovat před lavinovým nebezpečím! Většinou je právě tento zvuk to poslední, co si ještě stihnete uvědomit…

 

11. Z tohohle svahu ještě nikdy žádná lavina nespadla!

Neexistují žádné lavinově absolutně bezpečné svahy. Všechny svahy od sklonu 30° pokládejte za lavinézní! (V Cascade Range mountain v roce 1965 spadla mokrá lavina na svahu o sklonu 12°!) Za neobvyklých podmínek je třeba počítat s lavinami na neobvyklých místech (8. března 1991 přišlo v lavině o život sedm školáků v průsmyku Gross St. Bernard. Co jen lidé pamatují, nikdy se tam nic podobného nestalo…).

Samozřejmě jsou svahy, kde je možné pozorovat laviny častěji než jinde. Takové svahy se nazývají extrémní ve smyslu profilu, strmosti, expozice a polohy hřebene atd. V této souvislosti připomínám ještě další omyl – „na tomhle svahu se v roce X stalo lavinové neštěstí, proto je to jednoznačně nebezpečný lavinézní svah“. Ani extrémní svahy nejsou lavinézní po celou zimu. Proto platí, že je třeba rozpoznávat lavinové podmínky a za těchto dnů se vyvarovat určitých svahů, i když za jiných podmínek mohou být tyto svahy naprosto neškodné a jízda po nich může být fantastická…


12. Laviny padají jen za špatného počasí, dnes je pěkně, tak se nemůže nic stát!

Že konec sněžení znamená konec lavinového nebezpečí, je blud, který nás stojí každoročně spoustu lidských životů. Samozřejmě se tvoří laviny v průběhu intenzivního sněžení a skutečně se uvolňují katastrofické laviny spontánně v průběhu srážek, často za vichřice a mlhy a často v noci. Potom však zbývají „nalíčené pasti“, které ke svému uvolnění potřebují kolikrát jen malou zátěž. Tyto pasti je možné přirovnat k časovaným bombám, které tikají ještě dny či týdny po vylepšení počasí. Jako úplně nejnebezpečnější je pak první hezký den po vydatném sněžení. Takový den je ideální na cokoli kromě túry. Vysněžené "panenské" svahy jsou vlastně nachystané lavinové pasti!

Dalším stěžejním faktorem, podílejícím se na lavinovém nebezpečí, je jakákoliv náhlá a masivní změna! Oteplení, tání, déšť, fén, ale i mráz, které podstatně sníží pevnost i již poměrně stabilní sněhové vrstvy.

 

13. Zabodnutím lyžařské hole do sněhu se zjistí kvalita a stabilita svahu!

Tento životu nebezpečný omyl je naneštěstí stále hodně rozšířený, a to i v moderních příručkách a článcích v časopisech. Kromě toho takovou zkoušku zpravidla uděláme ráno před chatou, takže získáme jen jakousi představu o kvalitě jakési horizontální sněhové vrstvy. Sněhové podmínky o kus dál jsou samozřejmě o něčem jiném!

 

A jedna česká libůstka...

„Pořádně se nabalím, kolem pusy si dám šátek a jsem v bezpečí!“

Lavina díky své energii dokáže vykácet les, vytrhnout ze svahu obrovské skalní bloky, pobořit domy, dokáže živým tvorům utrhat končetiny, přetrhnout je vejpůl, slabší laviny vám strhnou z nohou pevně zavázané skelety… Myslíte, že šátkem přes pusu se tomu všemu ubráníte?


„Kdo se vydá do lavinového nebezpečí, je buď trouba (blbec) nebo sebevrah!“

Colin Fraser